Okraj
Pavel Sádlík
Email: pafsa@seznam.cz
ICQ: 478-030-099
csv@email.cz
BIOGRAFIE

NA ÚVOD JEST TŘEBA ÚVOD

Někdo to ví, jíní to jenom tuší, že muzikanti a všeobecně umělci, tento výraz mám obzvlášť rád, jsou většinou pěkní rošťáci. Samozřejmě, že jsou i výjimky, ale o těch tu řeč nebude.

Když se moje máma, v sobotu 24. března navečer, někde se říká „po kafi“, začala potýkat s kontrakcemi, bylo pro ni toto moje nesmělé klepání na výstupní bránu, milým malým překvapením. V tu chvíli to totiž vypadalo tak, že se přesně na den, čistě vlivem náhody, pět let po prvorozeném Markovi, narodí i druhý, a nejspíš, také, jak se patří tvrdohlavý a umíněný beran. Nakonec to ale nevyšlo, a já se narodil chvíli před půlnocí, následně obdarován tradičním latinským jménem Pavel, kteréžto má prý značiti osůbku malou, drobnou, až nepatrnou, a současně skromnou, což je tedy v mém případě fakt úplná blbost.

Nemyslím si však, že by někoho z vás nějak zvlášť zajímali detaily mého životního příběhu již z kolébky. Možná tak nějakého alternativního adiktologa, a to jen proto, že jsem měl pořád jen žízeň. Začnu tedy až se zážitky z jeslí.

Byl jsem totiž, již v této době, pěkný číslo. Holky jsem za copy tahal, a i pod sukně jim koukal, což mě velmi bavilo, protože je to nebavilo. Vždy velmi vřeštěly, a já si to moc užíval. Tuto svou ujetou zálibu jsem měl dobře promyšlenu. Do pravé boty jsem si mezi tkaničky a jazyk kecky strčil malé zrcátko cca 10x5 cm. To, totiž tehdy, byla, společně se skládacím nožíkem-Rybičkou, případně i u těch ambicióznějších z nás, hřebenem, běžná věc v kapse každého mladého pionýra-Jiskry. A pak už jen stačilo počkat na vhodný okamžik, a odhadnout dobře úhel pohledu. Následně jsem pak mohl nebohé informovat o tom, co si ráno ráčily na sebe vzíti. Pamatuji se, že v šedesátých letech, byla v módě především modrá bavlna s bílými lampasy.

Takže, s děvčaty vlastně věčné škádlení, no a s Brežněvem, s tím jsem měl taky trochu problém. Neměl jsem ho totiž vůbec rád. Ten teda asi nosil spíš plíny, než bavlnu a džíny, a osobně jsme se moc neznali, ale prostě, zkrátka se mně nelíbil. Kdo si ho pamatuje, tak nejspíš potvrdí, že to byl hrozný opičák. Možná proto mě s ním rodiče od malička strašili, že si pro mě jednou přijde, budu-li zlobit, nebudu-li nosit bačkůrky a chodit včas spát. To ale od nich, myslím, nebylo příliš politicky prozíravé, neboť jsem se já, coby malý piškot, se svým odporem vůči tomuto představiteli cizí moci, na pískovištích ani v jeslích, nijak zvlášť netajil. Dělával jsem geroje a s oblibou říkal: „Carter má Spojené státy a Brežněv spojené obočí“ a také: „jestli si pro mě přeci jednou přijde, tak ho za něj chytím (myšleno za obočí), jak za řídítka od mé oblíbené Německé koloběžky.“ Jenže, když pak v srpnu ´68 opravdu se svou povedenou partou přišel, a u nás na Královských Vinohradech se střílelo jak o Matějské pouti, byl jsem zalezlý pod postelí a ani nedutal. To jen táta po nich, asi ze zoufalství, občas a velmi chytře z pootevřeného okna, střílel ze vzduchovky. Máma mu říkala, že je to zbytečný, protože jsou zavšivený, takže to stejně nebudou cítit. Táta si ale stál za svým, a střílel jim alespoň po technice. Myslím, že jim tak musel udělat, na těch jejich “železnejch maringotkách“, spoustu škody.

My jsme byli vůbec povedená famílie. Tak například později, už ve škole při dotazu ruštinářky: „Proč jsi nepřinesl korunu na Vietnam“? Připomínám, že to bylo v době Vietnamské války, a opravdu se vybírala od každého žáka 1 Kč, to asi soudruhům z Vietkongu docházela munice. Tak máma vzkázala: „sami máme málo“, což byla i částečně pravda. Táta totiž v polovině šedesátých let vyučoval klasickou kytaru na univerzitě v Bostonu, na východním pobřeží USA, a při pobytu ho tam potkal nepříjemný problém se srdcem. A i když byl zdravotně pojištěn, tak většinu peněz, které tam vydělal, spolkly náklady, spojené se složitou operací a následnou rekonvalescencí. Byly to ale určitě dobře utracené peníze, protože pokud vím, měl pak táta celý život srdce relativně v pohodě. Jenže na Vietnam už nám pak, jaksi, nezbylo.

Takže, to by tak asi bylo, prosím pěkně, na začátek vše, a dále bych se chtěl věnovat především tomu, čemu se vznešeně říká umění, a mé celoživotní snaze trdlovat na pódiu a dělat hudbu.

Pokračování v připravované knize Jednou rukou v base

Moje příští vystoupení:
  KARAMEL-Litoměřice SO 19.5.
  KARAMEL-Srbská Kamenice SO 2.6.
  KARAMEL-Příbor-amfik SO 16.6.

Okraj